Ještě žiju!

I když to posledních několik měsíců podle aktivity na blogu nevypadá, ještě stále jsem mezi živými, dýchám, jím, mluvím a tak. Jenomže je toho moc. Přestěhovala jsem se do Prahy. Skončila jsem v práci. Našla si novou, hezkou práci. Každý den potkávám nové lidi (jejichž jména si nepamatuju a tímto se jim strašně omlouvám). Stýskám si po Fufánovi. Vymýšlím, kde sehnat Pražské Kolo, krásné, černé a aspoň průměrně pojízdné. Nacházím a opět zapomínám nové hospody a restaurace. Pokouším se (nízkonákladově) vařit (trololo!). A k tomu za pár dní začíná další ročník DMD!! Testovací drabbli mám úspěšně za sebou, a teď už – asi jako všichni ostatní – jenom stříhám metr.

 

 

.

OK, tohle bude možná trochu bolet. 

Následující lehké zamyšlení je inspirováno jedním “hejtem” (Ada za odkaz dík). Byl o lidech, kteří dávají přednost zvířatům před jinými lidmi, potažmo pak před dětmi. Nemám chuť to linkovat, takže jestli máte náladu počíst si o tom, jak jsou dobrovolně bezdětní z hlediska evoluce v podstatě “defektními organismy” (tyvoe…), zkuste si probrouzdat ty internety a tenhle výtvor si najít sami podle naznačených slovních spojení. Nicméně je očividné,. že nazrál čas na – tadááá!! – můj vlastní hejt o dětných! Takže, jdeme na to!

Hned na úvod, aby nedošlo k mýlce, že jsem třeba náhodou zakuklený Herodes: děti nejsou ten hlavní problém. Ano, řvou, ječí, blijí, špiní, zdrhají do silnice, dávají do pusy divné věci a jejich řeči nikdo nerozumí. Ale prostě beru, že jsou to tvorové, kteří se teprve učí jak co funguje, čili errory se jim zkrátka musí odpouštět. Hlavním problémem jsou jejich rodiče. Rodiče z řad mých kamarádů, kteří kvůli dítěti nikdy (nikdy nikdy nikdy, OPRAVDU nikdy!) například nepřijdou včas na sraz.

“Museli jsme obouvat botičky.”

Tohle je fakt geniální výmluva. Nejspíš jste to dělali vůbec poprvé, takže vás nenapadlo, kolik to tak může zabrat času, a že je tedy nutné začít s odbavením dítěte o to dřív, že.  

Rodiče, kteří nikdy nechodí rychle, protože namísto aby naložili dítě do kočárku a překonali potřebnou vzdálenost za deset minut, nechají dítě škobrtat vedle sebe, padat do louží a jíst kamení, čímž se trasa z domu do večerky a zpátky protáhne na půldenní výlet. Jasně, něco jiného je, když je procházka. Ale když je rallye, protože doma zrovna došla cibule?

Rodiče, kteří jsou svým dítětem natolik zpitomělí, že je jeho přítomnost skoro hmatatelná i ve chvíli, kdy dotyčný potomek právě chrní v postýlce v úplně jiné části města. Přátelé, rozmazané fotografie jednoho a téhož mimina z různých úhlů opravdu nejsou téma na celý večer k pivu. Jenže dětného nezajímá, že máte právě průser v práci, že váš šéf je dement, nebo že jste dostali kopačky a potřebujete se vykecat. Dětný má plný mobil fotek svého dítěte, podívejte! Eventuálně to může ještě proložit veselými historkami z přebalování a úplně vás tak dorazit. 

Rodiče, kteří fenomén svého dítěte vtahují do běžné konverzace, a činí tak způsobem nanejvýš podivným:

“Jak se máš?”

“No, teď je nám dobře, ale včera jsme měli trochu prdíky.”

“Aha, díky za informaci.”

Chápete to? Royal we dostalo díky dětným úplně novou dimenzi! 

Rodiče, kteří trpí nutkáním informovat soustavně všechny kolem o tom, co jejich dítě právě dělá. Ať už to všechny zajímá, nebo je to všem ukradené. 

“Dobrý den, jedny lehký Startky. Jé, Jájínek právě usnul! Ještě sirky si vemu, díky.”

Rodiče, kteří si věří, že ten obří kočár dokáží nacpat do dveří,protlačit ho skrz narvaný obchod, vykonat nákup a úspěšně se dostat zase ven. Pamatujete si, že kdysi bylo úplně normální nechat dítě i s kočárem venku? Kolik dětí že se to tenkrát ukradlo? Žádné? Aha. 

Rodiče ženského pohlaví, kteří se vyžívají v detailech z těhotenství a porodu. Kdo z vás ještě neslyšel, jak mi dělali nástřih? Takže to bylo tak… Chtít tomuhle utéct je stejně marné jako utíkat před fotkama a royal we momenty. Je zvláštní, že se stejným zápalem nevykládají také o tom, jak potomka vyráběli. To snad nabylo součástí té komedie? Příště, až mi zase bude nějaká mamina chtít povykládat o svém císaři, zeptám se jí: Gauč nebo stůl v kuchyni? 

Myslím, že už se chápeme. Milí moji dětní přátelé i nepřátelé, kteří čtete tenhle blog: ne, kromě vás samých a kromě příbuzných, kteří to beztak mají v náplni práce v rámci povinné rodinné družby, si z vašich dětí nikdo další na zadek nesedne. Nepruďte s nimi. Pište si o nich blogísky a dělejte denně sto zrnitých rozmazaných přesvícených fotek, ale nechávejte si je pro sebe, nebo pro ostatní dětné, které to zajímá, ať už jako inspirace, nebo jako odstrašující příklad. Buďte selektivní a zachovávejte si zdravý rozum. Místo stovky fotek potěší jedna podařená momentka, místo stovky podprahových informací o barvě trusu stačí hodit echo, až půjde robě poprvé do školy. Na otázku “jak se máš” odpovězte jak se máte vy, a ne jak se vaše dítě vyspalo, nebo co za celý den jedlo. A už vůbec, vůbec nikdy, nepřesvědčujte nikoho dobrovolně bezdětného o tom, že mít děti je super, a že by do toho měl jít taky. Má svoje důvody, proč se tak rozhodl, a když do něj budete hučet, může se stát, že vám to vrátí. Odpověď na stejné úrovni by byla zhruba takováhle:

“Děti jsou odporné, nemám je osobně rád, proč ty to svoje prostě nedáš do bejbyboxu? Svoboda je krásná.”

Jak byste se na to tvářili? 

 

(Pozn. pod čarou: Autorka textu se zavazuje, že slovo “hejt” zde použila naposledy. Strašně se jí totiž hnusí.)

Co se povedlo a co se ještě povede

Rok s nešťastnou třináctkou končí, a já nemůžu říct, že mě to kdovíjak mrzí. Půlka toho roku byla ve znamení podivného nicnedělání, ta druhá pak – zřejmě za odměnu – v důsledku jednoho špatného rozhodnutí nestála za moc. Příště ty instinkty víc poslouchat! Nicméně, pár věcí se podařilo, a soudruzi, byla by chyba je nevidět.

Změna bydliště s sebou krom dočasného návratu na ospalý venkov přinesla taky pračku. Nikdy byste nevěřili, jak může taková hloupá věc v domácnosti zásadně chybět! Mně samotnou o tom přesvědčilo až popojíždění s kuframa špinavýho prádla přes půlku republiky.

Další věcí je návrat ke kořenům, čili výtvarné tvorbě. Po několika (marných) pokusech o literární projev mi došlo, že jsem asi skutečně především malíř. Kreslíř. Kreslič. A že bych se toho měla držet. Takže jsem si pořídila dalšího kamaráda, kterým je tablet Genius PenSketch M912. Už si celkem rozumíme. Pár výsledků naší spolupráce si můžete prohlédnout tady.

Least but not last – rok 2013 přinesl taky nového idola, a upozorňuju, že je to fakt velkej crush! Bent Whiskers, dámy a pánové!!


Aww..

-_-

Co očekávám od roku 2014? Tady je můj základní to-do list:

Zlepšit výtvarné skills a konečně začít dostávat seriozní (rozuměj placené) zakázky na ilustrace.

Přestěhovat se zpátky do Prahy a už z ní nevystrčit nos.

Víc číst. A ne jenom Skyfall fanfikce.

Včas si odlakovávat nehty, nejsem už patnáctileté emo!

Víc fotit a víc fotit sebe. Ať se mám na co koukat, až budu stará.

Najít si nějakou práci, kde ze mě nebudou dělat idiota. Obor nerozhoduje, výška platu přiměřená okolnostem.

Rozvést Bena a vzít si ho za manžela Ehm

Tak jo, víc toho za střízliva asi nevymyslím. Mějte se rádi, tvořte, pište a malujte co se na internet vejde. Chovejte se slušně, zodpovědně a buďte na sebe hodní. Recyklujte, jezděte na kole a nejezte zvířátka. Jo, a nezapomeňte:

Aside

V sebehodnocení mířím do záporných čísel. Lidi kolem sebe nechápu, ale utěšuje mne, že je to zřejmě vzájemné. Znáte ten moment, kdy něco řeknete, a kolem vás se rozhostí ticho? A už se vám to stalo víckrát za sebou, třeba pětkrát během jednoho odpoledne? Pak taky existuje varianta, kdy mluvíte, ale nikdo kolem vás neposlouchá. Je to strašně zvláštní pocit, že? A přitom se vyjadřujete k tomu, co se právě probírá, a navíc máte pocit, že mluvíte celkem věcně a rozumně. Jenomže na druhém konci nikdo nepřijímá. Kde přesně je problém?

Ve vás?

Pravděpodobně ano. Přirozeně.

Jenže co s tím? Občas se přece potřebuju s někým na něčem domluvit. Jak to mám udělat, když mě buď neposlouchá, nebo se tváří, jako když proti němu stojí retardovaný jedinec? Čekám, kdy mi lidé začnou dávat lízátko aspoň za snahu. Pak poplácat po hlavičce a šupej zpátky do izolace, debílku.

Co tu vlastně dělám?

Vyfáknul mě Fotošop

Tohle bude jen takový kňourací minipost o tom, jak mi technika ničí bohulibé snažení, potažmo celý život.

To je tak: mám starý notebook. Ve srovnání s lidským věkem je sice ještě někde ve školce, ve srovnání s věkem technického pokroku je to Metuzalém zralý na slavnostní vystřelení do křemíkového nebe. Nicméně ho stále používám, protože na novej momentálně není (milý Ježíšku, doufám, že si teď děláš poznámku). Největším problémem tohoto Asus kmeta není jeho výkon, protože ten kupodivu není z nejslabších, ale to, že baterka už to vzdala a šla do křemíkového nebe napřed počkat na ostatní. Síťovému kabelu se po ní nejspíš stýská, protože kdykoli do něj drbnu, zapomene čí je a prostě vypadne. A víte, co způsobí takový duchem nepřítomný kabel? V ten moment celý Aušus pochopitelně na místě zemře. Ani náhodou ho nenapadne počkat, abych si uložila to, co mám rozdělané, prostě zhebne a nazdar. Včera se to stalo taky, právě když jsem měla vytažený jeden obrázek. Podotýkám, strávila jsem s ním dost času a byl tak ze sedmdesáti procent hotový. Fajn, žádná tragédie, zasunu kabel, zapnu počítač, odklikám nějaké ty úvodní nesmysly o tom, že systém Windows nebyl řádně ukončen (jo, vím o tom, díky!), zapnu příslušný program, před nímž se v úctě sklánějí zástupy grafiků po celém světě, chci otevřít obrázek a – hle! The file isn´t valid.

Jak to? The file je ve formátu .psd, tak co se ti nelíbí? Zkouším pokusně otevřít jiný obrázek. Žádný problém. Vracím se zpátky k tomu poslednímu. The file isn´t valid.

Nevzdávám se a stahuji z netu údajně nejlepší nástroj na opravu poškozených souborů .psd. The file is beyond repair, informuje mě nástroj a já poprvé v životě vidím nějaký program krčit rameny. Beyond repair, sorry. Namaluj si to znovu. A už přitom nedrbej do síťového kabelu.

Takže, co z toho vyplývá? Že počítačová grafika má svoje nesporné výhody. Štětce, palety, zkratku Ctrl + Z. Na druhé straně ovšem u malířského plátna nebo kreslicího papíru nehrozí, že by – pokud vypadne elektřina – jenom tak zmizeli.

Milý Ježichu…

Nepředpokládám, že se mi některé z následujících vánočních přání splní, ale staly se už i větší náhody. Takže – milý Ježíšku, vytáhni kreditku, tady je soupis věcí, bez nichž nemohu přežít rok 2014!

1) Hodinky

Protože je dobré vědět, kdy jede tramvaj. A přitom trénovat matiku. Protože tyhle hodinky neukazují čas jednoduše, musí se na ně vědecky. Mně by proto nejspíš byly jen na ozdobu. Ale potřebuju je stejně. Tvarem i designem mi trochu připomínají mé první dětské digitálky, které jsem dostala pod stromeček v osmi letech. Ano, předpokládám, že důvod, proč jsem se zamilovala do těchhle, leží v mém sklonu k techno-nostalgii. Není to ostatně tak dávno, co jsem plánovala udělat ze starého Consula pelech pro kocoura.

2) Brašna na zakázku

Nějakou biokoženou, ze zvířátka, které bylo po životě stráveném na prosluněných alpských loukách milosrdně uspáno ukolébavkou. Nejlíp vyrobenou podle vlastního návrhu v tomhle brašnářství. Mým snem je béžový/hnědý messenger bag, do kterého se vejde áčtyřka na stojáka. Obsahem bezedný a vzhledově minimalistický, nemám zájem o malůvky, přívěsky, řetízky a další nesmysly. Účelovost a unisex. Je to problém? Podle nabídky v českých obchodech ano. Ale pan Tlustý na svých stránkách přesně takové kousky má. Tedy příští rok snad budu mít doma jeden i já. (Mimochodem, i návštěva blogu pana brašnáře stojí za to!).

3) Kozy? Kosi?? Jo Kossy! Asi takhle!

Protože dost bolo pecek vyvanutých z uší! Bohužel nejde proklik na jednotlivé modely, věz tedy, milý Ježíšku, že toužím po klasice nejklasičtější, kterou je Porta Pro. Na kterou navíc, pokud ji objednáš přímo od distributora, získáš celoživotní záruku a v případě rozbití nárok na výměnu! S Kossy na věčné časy a nikdy jinak.

4) Chlast

Mně coby člověka, kterému startuje Pavlovův reflex jen při pouhém čtení procesu výroby, dobrým ginem navýsost nadchneš, milý Ježíšku.

5) Kolo

Nejsem extra cyklista, kolo používám spíš k přepravě po městě a k vyhlídkovým krasojízdám ve šnečím tempu. Takže chci, aby nějak vypadalo. Třeba takhle.

5) Literární krmivo

Přestože jsem před půl rokem přesedlala skoro výhradně na Kindle, tištěným knihám se nevyhýbám (jen jsou trochu nepraktické na cesty, a tak vůbec). V poslední době mě jich zaujalo několik:

Plnou parou – Že bych se konečně dozvěděla, co to vlastně ten steampunk je? Martinu Šustovi jako autoru výběru povídek věřím, už mám od něj doma Trochu divné kusy a myslím, že to je velmi dobrá antologie

Čerstvě deflorovaná dívka – Česká nakladatelství objevují Edwarda Goreyho, sláva!

Opráski sčeskí historje – Nejlíp s podpisem od Zmikunda. Se s tim smiř, Ježíšku!

Nonstop knihkupectví pana Penumbry – Podle anotace to zní prostě dobře.

Dějiny legendárních zemí a míst – Za tohle mocdík kdyžtak!