Tentokrát žádný obrázek, dnes to bude literární. Potřebuju se vypsat na téma fanfikce, která se na Hannibala váže, a která mě, upřímně řečeno, občas trochu děsí.
Hannibal je nový Sherlock, alespoň podle množství fanfikcí, které na internetech rostou jak houby po dešti. A já začínám mít asi trochu problém.
Nejde o to, že většina těch ff je taky slash (nebojte, nebudu tu dělat druhou „Temnářku“, která je schopná sakumprásk naplivat na celý slash na základě pár pitomých fanfikcí, které se jí omylem dostaly do rukou, a ještě se za to plácat po zádech). Já nemám problém se slashem jako takovým. V tomhle oboru bylo napsáno pár velmi dobrých věcí (a ono mezi námi, slashové fanfikce se dopouštějí i vydávaní spisovatelé – řekl tu někdo Brideshead? A btw, Charles Ryder je Mařena jak Brno).
Spíš mně v případě Hannibala trochu děsí, že se tu autoři (autorky) pouštějí i do svébytných „psychologických“ rozborů na téma Kanibalismus dnes. Neříkám, že by to neměli dělat, nechci nikomu nic nařizovat nebo zakazovat. Jen mám dojem, že tady je už moje hranice. Každý jí má jinde, pochopitelně.
Chápu fascinaci doktorem Lecterem, který pozvednutím koutku úst řekne víc, než by některé autorky ff dokázaly napsat na pěti stech stranách. Obleky, kravaty, výstředně elegantní stolovací rituály. Navíc Will Graham je fakt roztomilej, člověk by přes něj hodil oranžovou deku a nalil mu z termosky horký kakao, aby se konečně přestal tak klepat. Mezi ním a doktorem vidím navíc náznaky podobného vztahu jako mezi hrabětem Draculou a Jonathanem Harkerem (což, mimochodem, stojí za další prozkoumání; zatím mne s tím neberte moc vážně).
Jenže pořád, pod tím vším, kristepane, Hannibal Lecter jí lidi.
Kanibalismus je věc, která odporuje mojí představě civilizovanosti. Ze svojí podstaty mě znechucuje a uráží. Není to cool. A už vůbec to není cool pro patnáctileté intelektuálky, které se tu pouštějí na minové pole psychologie, a ani se neobtěžují uvázat si kolem muffinků záchranné lano z odborné literatury. Samozřejmě je spousta empatických autorek, které tohle téma dříve či později zpracují uvěřitelným a naprosto skvělým způsobem, perfektně odpovídajícím oběma postavám. Ostatně je dost dobře možné, že už se to stalo, nečtu zdaleka všechno, bohužel. A potom jsou tu všechny ostatní. Seknout se v nějakém anatomickém detailu při popisování stejnopohlavní soulože je tak leda trapas. Ale rozebírat pohnutky psychopata? Velká, velká odvaha.
Tak jsem se potřebovala vypsat, doufám, že jsem se nikoho nedotkla, protože to nebylo v úmyslu (ani pokud náhodou jste patnáctiletá intelektuálka s muffinem). Znovu opakuji, jde jen o můj osobní pocit, moje osobní hranice toho, co je ještě snesitelné a co už ne. Pro mě.
Příště už bude zase literatura.
A děkuju za pozornost, jako vždycky :)
Tyto Alba 