Začátek, co nemá název

Za inspiraci pro tento kousek děkuji Rye a její povídce Zločin a trest, inspirované zase nejmenovaným českým webikem všelidových kapacit, které by rády rozhodovaly o tom, co v módě je a co není přípustné. Mám už rozepsané i další pokračování – děj mě napadl, ale název zatím nikoli. Dokonce ani pracovní ne. Takže prosím prostě o shovívavost :)

*

Módní hlídka odchytávala ve stanici metra stejně jako revizoři, hezky během ranní špičky. Bel přimhouřila oči, vystrčila na ně bradu a drze přidala do kroku. Ať jdou do háje, pomyslela si. Dneska na mně nic nemají. Před vchodem do metra si předpisově sundala i sluneční brýle od Diora (na nošení slunečních brýlí v interiéru se vydávalo zvláštní povolení, které Bel samozřejmě neměla) a posadila si je do vlasů jako čelenku. Doplněk byl přesně v limitu, stejně odvážný jako elegantní. Nemůže se nic stát.
Vzápětí se jí do uší zařízl ostrý hvizd píšťalky.
„Vy! V tom béžovém kostýmku!“
Bel se zastavila. Dvě členky MH mávaly přímo na ni. „Pojďte sem!“
Doprdele!
Poslušně se prodírala davem spěchajících lidí, kteří přidávali do kroku a odvraceli hlavy. Překážela jim v cestě, vyhýbala se jim, omlouvala a zakopávala.
„Prosím?“ špitla. Členky Hlídky ji vtlačily do výklenku vedle koše na odpadky, aby nemohla utéct. Ne že by to měla v plánu; s největší pravděpodobností by to bylo i zbytečné. Stanici metra sledovala přinejmenším padesátka kamer se schopností identifikace obličeje.
Ačkoli jí srdce tlouklo až v krku, to, co zblízka spatřila, ji do jisté míry okouzlilo. Obě příslušnice Hlídky vypadaly dokonale. Jedna měla antracitový kostým s úzkými nohavicemi a přísné jehlové podpatky, na kterých se pohybovala s jistotou baletky. V ruce s pečlivě nalakovanými nehty svírala krokodýlí kabelu. Druhá členka Hlídky dávala vyniknout své postavě v přiléhavé sukni a roláku, který vynalézavě kombinoval několik etno prvků. Páni, pomyslela si i přes narůstající paniku Bel, tohle se tu přeci bude nosit až za pár měsíců, kde vzala povolení?
Antracitový kostýmek promluvil.
„Zdá se, že tu máme problém se zbarvením.“
„Ano?“ Bel nasucho polkla. Měla dojem, že ji v té vřavě okolo nemůže být vůbec slyšet.
„Nevím, kam přesně zařadit vaši sukni,“ řekl antracit. „Na to, abyste byla sladěná, je o několik odstínů jinde než top, ale na colorblocking jste zase pořád příliš jednotná.“
Bel přikývla. „Já se omlouvám,“ řekla. Nic lepšího jí nenapadlo.
Druhá příslušnice hlídky zamumlala francouzské slovo, které Beliným uším znělo jako hybrid. Antracit zalovil v kabelce, vytáhl detektor, načetl barevné kódy Beliny sukně a kabátku a začal oba údaje porovnávat.
Lidé se kolem nich dál valili jako lavina, spěchali do práce a do rohu k odpadkovému koši se pro jistotu vůbec nedívali. Podlaha jemně vibrovala, jak ze stanice vyrazil další vlak.
Detektor mlčel.
„Asi to bude v pořádku,“ prohlásil nakonec antracit a sklapl přístroj. Zdálo se, že žena je z výsledku šetření zklamaná. „Chcete záznam o prověření?“
Bel přikývla. „Přijdu kvůli tomu pozdě do práce.“
Antracit se nepatrně ušklíbl a začal vyplňovat formulář. Druhá příslušnice Hlídky si mezitím uhladila sukni na stehnech, zkontrolovala v zrcátku oční stíny, prohrábla si vlasy, vyčesané do nedbale elegantního drdolu a našpulila pusu.
„Stejně, vy jste taková šedá myška, že, má milá,“ promluvila k Bel. „Víte, měla byste se oblékat nápaditěji. Koneckonců, móda je hra. Vyjádření vaší osobnosti. Vy si nerada hrajete? Nebo snad nemáte osobnost?“
Bel pokrčila rameny. „Ano. Prosím.“
Na tváři druhé členky Hlídky se objevil zmatený výraz.
Antracit vrazil Bel do rukou zápis o provedené kontrole, dal na něj razítko a poté se obě členky Hlídky bez rozloučení ztratily v davu. Roztřesená Bel se několikrát zhluboka nadechla a vydala se po schodech k podzemnímu nástupišti.